Myslím, že to ženy mají trochu složitější

Tereza Agelová je absolventkou Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde úspěšně vystudovala obory Divadelní dramaturgie a Dramatická výchova. Divadlu se nadále aktivně věnuje a je autorkou již několika divadelních her. Jejich kvalitu potvrdila i cena Evalda Schorma. A to hned několikrát.

 

Začněme tvým aktuálním úspěchem. Umístila ses v soutěži Evalda Schorma O jaké ocenění se jedná a co to pro tebe znamená?

Cena Evalda Schorma je cena DILIA (divadelní, literární, audiovizuální agentura), funguje už řádku let. Oceňuje různé věci – od překladů, přes dramatizace po původní hry. Umístila jsem se jak v roce 2019, tak i letos, což je super. Je to pro mne skvělý kontakt s divadelním světem jako takovým. Znamená to pro mě možnost, jak se dostat do povědomí mladých českých divadelníků, kteří stránky DILIA sledují a čtou ty nové současné hry, které jsou zveřejněné na jejich stránkách.

Získala jsi první i druhé místo. První místo získalo asi.milování (autorská spolupráce s Marií Mlatečkovou) a druhé místo mají dvě čárky. Můžeš nám titul, který u nás bude mít premiéru, přiblížit?

Dvě čárky bych neuvedla lépe než větou „výpověď dvou žen, které ještě nebyly v tom“. Je to možná až militantně feministická záležitost. Ta hra pojednává o dvou normálních holkách 21. století, které řeší téma těhotenství. Možná moc brzy. Anebo možná už dost pozdě? To nechám na divákovi. To téma není ve dvaceti moc řešené. Vlastně se to mnohdy začíná řešit až ve třiceti. Nebo po třicítce. Jo. Takže už mám kariéru. Manžela taky. Tak třeba bych mohla mít i to dítě anebo raději pojedu do Thajska…? Záměrně to bagatelizuju. Ale shodly jsme se s holkama, které v té inscenaci hrají, že to není úplně dobře. Že se to řeší až po třicítce. Takže asi tím představením chceme propagovat mladé mateřství, možná spíše obecně, mladé rodičovství.

Nebojíš se, že by to téma mohlo někde narazit?

Tak to se samozřejmě bojím. Ta inscenace naráží ve více oblastech. V té inscenaci není sice řečeno, kolik těm holkám je, ale divák vidí, že se jedná o mladé holky. Možná se starší generace (starší o deset dvacet let) bude divit, že něco takového řešíme. Ale myslím, že mnohem kontroverznější téma než to mateřství a brzké těhotenství, je jakýsi antikoncepční postoj mladých žen. Za nás není v pořádku, že mladistvé začínají brát antikoncepci v šestnácti sedmnácti letech a berou ji až do věku, kdy jim je přes třicet... a potom najednou to chtějí vysadit a mít dítě. Neuvažují nad tím, že naše tělo se nedá úplně naprogramovat. Dost mě taky znepokojuje, že jedna z prvních dvou otázek, když přijdu ke gynekologovi, je to, zda chci předepsat hormonální antikoncepci. To přeci není správné ani z hlediska zdravotnictví.
Samozřejmě, že víme, že existují ženy, které tu antikoncepci braly a v pohodě otěhotněly. My jsme se ale rozhodly, že chceme ukázat i tu druhou stranu mince.

Z čeho jsi pro toto téma vycházela?

To téma prostě vyplynulo. Když jsme si povídaly a povídaly. A odborně jsem některé věci konzultovala se sestřenicí, která pracuje v oblasti gynekologie. Dost mi to pomohlo v tom si uvědomit, že ty přístupy k pacientkám jsou fakt všude rozdílné, když jsem to srovnala se svou vlastní zkušeností a zkušeností dalších žen, třeba mých kamarádek. Dále jsem čerpala například z dokumentu Hormonální akvárium, který pojednává o enviromentálních dopadech hormonální antikoncepce.
Mám pocit, že se teď v rámci feminismu propagují určitá témata, jako MeeToo apod. Hormonální antikoncepce jako taková bývá ale úplně zapomenuta. Ženy berou tu antikoncepci jako takový důkaz, že se emancipovaly, že přijaly zodpovědnost za své vlastní rozhodnutí, zda budou mít dítě nebo ne. Otázka ale je, jestli o tom skutečně rozhodují. Nerozhodují o tom jejich partneři? Nebo nepřiklonily se k tomu, aniž by si uvědomovaly, s čím souhlasí?

A přečetl si tvou hru vlastně někdo z mužů? Jaké byly reakce?

Mám jednoho takového kamaráda, se kterým řeším divadlo. Text si přečetl a řekl mi, že ho na tom textu mrzí ta jedna strana mince. Že tam není výpověď toho muže – co to znamená být otcem, co si o tom myslí on. Na druhou stranu s tím jsme do toho šly. Víme, že ten názor toho muže stojí vedle názoru ženy, že jsou neoddělitelné, ale v té inscenaci záměrně nezaznívá. Protože my to téma cítíme velmi palčivě a to muži v našem věku tak zatím nemají. A právě proto jsme to pojali takto jednostranně. Aby třeba mladí kluci přišli na naše představení a zjistili, o čem ten náš názor je.


Když to teď stočíme k tomu uměleckému procesu. Jaké to pro tebe je být na straně jak autora/dramaturga, tak režiséra?

To úskalí spočívá v tom, že si člověk právě dělá zároveň dramaturga, a zároveň režiséra. Někdy jsem příliš lpěla na některých textových věcech, zbytečně. Časem se pak ukázalo, že to třeba není nejlepší cesta. Je potom dobré, když tam je někdo další, kdo má odstup. Protože když jsi zároveň autor, tak jej prostě nemáš. Chceš do té inscenace nacpat všechno.

Když jsme u těch feministických témat, myslíš, že to ženy mají v tom tvůrčím procesu složitější?

V té tvůrčí činnosti jde určitě cítit gender. Ženy neumí psát univerzálně, píší obvykle s akcentem na tu ženskost. To samozřejmě může být problém. Že ta žena je determinována tím prosazováním ženství. Vidím to na své malé sociální bublině. Mají to tak režisérky i dramaturgyně. Je to i přirozený důsledek toho, že těch tvůrkyň je obecně v divadlech málo, tak se to pak projevuje v jejich směřování.
Samozřejmě pak další otázka je i postavení žen v pracovním procesu a jejich ohodnocení, což je další věc, kterou tak trochu řešíme v inscenaci dvě čárky. Takže ano, myslím si, že to ženy mají trochu složitější.

A vidíš v té tvůrčí činnosti svou budoucnost? V psaní her?

To psaní mě strašně baví. Mám pocit, že toho musím ještě hodně říct. A potom, je těžké najít existující hru, ve které bych se dokázala najít. Mám velmi ráda Becketta a Čechova, nicméně pokud pracuješ jako dramaturg v divadle, musíš často nasazovat i autory, kteří ti blízcí nejsou. To autorství mě baví v tom, že zaznamenávám životy ostatních a předávám je dál. Zároveň mě baví psát pro konkrétní herce. Takže text pak vzniká i díky herci samotnému – některé pasáže jsou tak jejich vlastním dílem.

Je náročné se jako dramatik vůbec prosadit? Zmiňovala si, že dobrou propagací je to samotné ocenění E. Schorma.

Já se snažím z toho nijak nehroutit, ale je to náročná cesta. Chce to dlouhodobou práci nad těmi texty a vytrvalost. Existují tady různé soutěže pro dramatiky, takže je i ideální sledovat to dění a sledovat možnosti konkrétních výzev. Jinak to taky hodně vzniká díky síti kontaktů, alespoň to je moje zkušenost. Kolikrát máš desítky textů, které skončí někde zapomenuté. Já se to tak ale snažím brát. Je to kontinuální práce nad sebou.